Martin Jun

autor románů DOŽIVOTÍ (2014) a METEORIT S RODOKMENEM (2019)

Meteorit s rodokmenem – Recenze v literárním měsíčníku host

Smích z nenávratného nedávna

Marek Lollok

Románová tragisko-humorná idyla z ducha českého venkova

Jestliže v souvislosti s první prózou Martina Juna (Doživotí, Labyrint, 2014) bylo řečeno, že autor “patří k tomu typu debutantů, kteří by hodně chtěli psát a také by to uměli, ale nějak nemají o čem” (Pavel Mandys, iLiteratura.cz), jeho následující kniha toto tvrzení vyvrací. Román Meteorit s rodokmenem
na rozdíl od prvoplánově provokativního perziflovaného “životopisu Milana Kundery” originálně vytěžuje látku o poznání méně literární a – chtělo by se říct – ryzejší, když tematizuje život fiktivní české vesnice s jejími cykly, a především s jejími rázovitými obyvateli. Těm se od jisté doby s intenzitou překračující meze normálu lepí smůla na paty, dokonce tak, že to nejednou končí předčasnou a více či méně bizarní smrtí.

Bod zvratu v idylickém životě středočeské “Malé Hory” je exponován hned na začátku. První kapitola s patřičnou osudovostí – a zároveň jemnou ironií, jež je pro knihu příznačná – popisuje velkolepý rybolov v podání hlavních mužských aktérů: jejich utkání s přírodou končí zabitím statného, podle všeho posvátného pstruha, což se posléze ukáže jako nenapravitelný přečin způsobující všechny následné pohromy. Aspoň se to při zpětném pohledu na nekončící sérii nehod, nevšedních přírodních úkazů a anomálií (vedle několika úmrtí viz také “žížalový” déšť, povodně, hromobití, požár, drůbež přežívající s useknutou hlavou či titulem zdůrazněný pád meteoritu) kolektivní paměti obce jeví.

Na rozdíl od antické tragédie to ovšem není tak přímočaré – vyprávění občas retrospektivně kmitne i do období před oním osudovým dnem, líčí se různé kolektivní akce (hospoda, masopust, stavění máje a podobně), jindy se zase blíže zaostří na jeden z mnoha mileneckých či partnerských vztahů, které se mezi místními rozvinou. Čtenář – třebaže tuší – naštěstí sotva může předvídat, co postavy za tím či oním rohem čeká. Tedy: ačkoli nic není jako dřív a všem teď “jde o život” tak nějak víc (ústřední rybařící pětici doslova), běžné lidské hehžení a pachtění podle očekávání – anebo všemu navzdory? – nikterak neustává. Pospolitost si dál vypráví a pentlí své legendy, pověry, fámy, pomluvy a anekdoty, dál se potkává v jedné putyce, slaví své zvyky a tak dále, a třebaže není nijak zvlášť religiózní, společné rituály v širokém slova smyslu ji nepochybně dost určují. Každý jedinec, jakkoli nezaměnitelný a svérázný, hledající si vlastní cestičky ke štěstí, je pak chtě nechtě neoddělitelnou součástí komunity, k čemuž zpravidla velmi přispívá už jeho rodokmen, který zde na rozdíl nafouklých anonymních měst samozřejmě všichni dobře znají (viz také patřičně odůvodněné přezdívky protagonistů, jako Houdiny, Saracén, Pavián, Jenda Madár a podobně).

Kouzlo Junova románu spočívá v podání: mísí se – nikoli pouze kombinuje – vážný a nevážný tón, tragika s komikou, tragikomičnost s groteskou… Takřka archetypální a nejednou až nostalgicky zabarvené momenty (prázdninové koupání, promítání v letním kině, líčení první lásek, ale třeba i “alkoholová” soudržnost vesnice) jsou často líčeny s vypravěčským nadhledem poskytujícím dost prostoru pro zvýraznění humorné, někdy až absurdní (popřípadě i trapnostní) stránky věci.

Ne nadarmo jsou v mottu citováni Hemingway i Eliade: konkrétní lidské osudy v daných případech pendlují mezi romancemi a přízemními fraškami, tu si žádají soucit a tu zas nezbývá než se jim od srdce zasmát. Pořád ovšem drží v úvodu nastolenou transcendentálu obecnějšího, nadčasovějšího vyprávění a bezmála mýtu, když jsou jakoby vyvázány z konkrétních dějinných pohybů, které by eventuálně – jak je to v mnoha jiných českých prózách obvyklé – mohly ovlivnit jejich trajektorie. “Byl horký den neurčitého roku v časech, kdy Malohorským roční období ještě dávala smysl…” začíná se neurčitě, přičemž z pozdějších narážek lze odhadnout nanejvýš to, že se pohybujeme někdy mezi osmdesátými, devadesátými lety dvacátého století. Vypravěčskou specialitou jsou přitom rozsáhlá, zpravidla odstavcová souvětí, která spolu s materií i sympatiemi projevovanými neheroickým hrdinům připomenou i některé texty hrabalovské. Na rozdíl od nich však působí méně asociovaně – věty a témata tolik nerozbíhají do šířky, ale naopak se spíše hypotakticky zanořují do sebe (s výjimkou spádnějších dialogických promluv). I tento – veskrze stylový – atribut, jímž se vyprávění dynamizuje a zvrstvuje, přispívá k více než dobrému dojmu z Junovy prózy – knihy, k níž bychom se mohli vracet.

Next Post

© 2020 Martin Jun

Theme by Anders Norén