Martin Jun

autor románu DOŽIVOTÍ

Výročí vydání románu Doživotí

K výročí vydání románu Doživotí výňatky z analýzy komentátora HN Petra Fischera v požadu Zaostřeno Zuzany Vlčkové na ČRo Plus, v níž zaznělo několik trefných soudů a důkazů pochopení záměrů autora:

…Je to hra s Kunderou, je to hra s jeho veřejným obrazem, s jeho údajným udavačstvím, s celou tou kauzou, je to i hra s jeho psaním, ale zároveň je to hra i Martina Juna sama se sebou, to znamená se spisovatelem, s jeho rolí – je tam velice silná ironická pozice…

…Kniha se dá číst jako jistý rozhovor s Kunderou, který Kundera od roku 1985 zamítá; Martin Jun udělal to, že to vypsal v románové formě, přesně v té formě, kterou má Milan Kundera tak rád…

…Vystavět text jako čistou fabulaci by vlastně nešlo, protože se pracuje s konkrétním autorem, s jeho konkrétním světem, jeho konkrétními vizemi literárními… Ta hra je mnohem komplexnější: je to zároveň kritika Kundery, zároveň trochu jeho ironizace a shazování z piedestalu, zároveň je to pokus popasovat spisovatelství vůbec na svém vlastním příkladu…

…Martin Jun záměrně vede linii osobního života, aby Kunderovi řekl: ‘vidíte, já jsem schopný se přiznávat k vlastnímu osobnímu vývoji, neparazituji na tom vašem, nejsem bulvární pisálek, ale jde mi o objevování spisovatelství a hranic mezi dobrem a zlem, hranic v psaní, kam až zasahuje soukromí, do jaké míry může autor vykrádat’ a tak dále…

DOZOVOTI_4_1000

…Je to soud s Kunderou – to se přeci na soudu děje -, zvažuje se pro a proti, je slyšet jedna strana, druhá strana, svědci, soudce se snaží nahlédnout na tu věc ze všech možných úhlů pohledu; a to přesně dělá i ten román právě v jakési rekonstrukci případného soudu v této konkrétní kauze a objevuje se tam i vztah Kundery k vlastním textům, k vlastnímu životopisu, životu – to všechno se na soudu děje ze všech možný úhlů. Autor se v tomto případě nestaví na jednu stranu, neříká, jak to bylo, ale nechává čtenáře touto formou zvažovat možnosti a nechává ho, aby si udělal svůj názor…

…Čte se to skvěle, je to takové to volné, přirozené psaní, mám jen pocit, že v kompozici, když se snažil napodobovat Kunderu, tak se mu vybroušení úplně nepovedlo, i když on samozřejmě udělá alibistické úkroky v mnoha odstavcích, kdy to jakoby shodí, že to je jako legrace. Je to legrace, ale zároveň je to důležité. Myslím, že gesto, které chce udělat vůči Kunderovi, má být dotažené do konce, a v mnoha případech se to nepovedlo…

…Myslím, že Martin Jun touto knihou ukázal, že má na víc – psát zajímavé věci. Člověk se úplně nevyhne novinářskému, reportážnímu stylu, což knize neškodí, v celku to potom hraje hezky dohromady, kompozice se uzavře, je to jako dílo celé. Ale pro mě: odložím, přemýšlím si o věcech, které jsou tam naznačené, ale chybí mi strhující zážitek z literatury, který mi nechybí u Rushdieho, McCarthyho… Zůstalo ve mně literární prázdno, čímž neříkám, že je to prázdná kniha, naopak, je plná zajímavých myšlenek, ale jsem asi už moc přejedený, rozcapený a chci intenzivnější, tajemné chutě…

 

Next Post

© 2017 Martin Jun