Na konci března jsem se vydal na prohlídku zříceniny. Deštivá Anglie? For God’s sake, hustě sněží, země bílá a měkká jako slané máslo, bláto mi zacákalo nohavice, všechno to vlhko zalezlo pod šusťák. Zřícenina stojí na vyvýšenině nad městem. Trvá mi dvacet minut, než tam dorazím. Na parkovišti je několik aut, ale nikde ani živáčka, venčí psy v okolí a na hromadu kamení kašlou. Kopec je obehnaný dřevěnou ohradou, tak jako všechny ostatní louky; musím otevřít branku s kovovou petlicí a zase ji za sebou zavřít. Tamodtud ťapu v mokrých teniskách nahoru prohlédnout si, co z kdysi velkolepého hradu zbylo. Po cestě si všímám pětice stromů dole pod parkovištěm. Stojí v řadě v pravidelných rozestupech tiše a pokorně jako popravenci, kterým setli hlavy a oni se zapomněli svalit k zemi. Na co asi myslí ty bezhlavé trupy? Můžou ještě myslet? Zastavil jsem se v půlce kopce, abych to uvážil. Vypadají mrtvě jako telegrafní sloupy. Ne, to by se u nás nemohlo stát, napadá mě, u nás by je buď uťali u země, nebo je nechali růst, jak si chtějí. Tady si dal někdo práci, přijel s plošinou a uřízl jejich vršky šest metrů nad zemí.

Celé návrší je pod tenkou vrstvou mokrého sněhu, jen kousek od brány stojí osamocený ovocný strom. Kolem něj žádný sníh není. Jeho kořeny, zrcadlo rozvětvené koruny, jsou schované pod zemí a jako podlahové topení rozehřívají půdu. Raší z ní sytě zelená tráva a kontrast s bílým sněhem je tak nápadný, že bych raději zamířil ke stromu. Jenomže mě nějaký iracionální popud zabrzdí, abych to místo neznesvětil.

Na papíře je historie hradu bohatá, ale z toho všeho zbyla jen vstupní brána s dvojicí okrouhlých strážních věží. Je to snad po sedmi stoletích málo? Stojí zde dvě masivní věže a zbytek nepodlehl ani tak všepohlcujícímu zubu času, jako válkám, obléhání a stržení. Vzpomínám na dřevěný kostel na východním Slovensku. Nalezl jsem ho uprostřed nekonečných lesů Slovenského krasu, také tam nebylo živáčka a vyvěral u něj ozdravný pramen, jehož vápenitá voda se v láhvi nikdy nezkazí. Poutní místo. Je ale něco tak speciálního na dřevěném kostele? Třeba ve Finsku se ještě najde pár historických staveb, které neschvátil oheň. A tenhle slovenský je dokonce nově postavený. To, co je na něm jiné, je chybějící zdivo. Na místě zdí i střechy původního kostela před nedávnem vztyčili trámy. Kostel tam je a přitom není, nechybí ani rám okna bez skla a kříž na špici věže. Má kamennou podezdívku, ale jinak je průhledný, pouhá kostra, prorůstá jím strom, který nikdo neuřízl šest metrů nad zemí, a tak se dere k nebesům a nedbá na pozemské výtvory, divoce prorůstá fiktivní střechou vyrobenou z ohoblovaných končetin příbuzných.

I anglické zřícenině znovu mírně obtáhli půdorys. Skáču z kamene na kámen. Rozveseluje mě představa špatného došlápnutí na kluzkou hranu, výronu v kotníku, prochladnutí při škrábání se z kopce dolů do města. Bezstarostně poskakuji v místech, kde žilo několik generací, dnes zapomenutých a zakrytých vrstvami staletí. Já žiji a oni ne. Zvláštní. Ale jak dlouho tahle „výhoda“ potrvá? Nemyslet na to. Lidem vždycky dodávali sílu zemřelí, tancovali na jejich hrobech, protože sami přežili. Co tě nezabije, to tě posílí, right? A obzvlášť tě posílí to, co zabije jiné. Není třeba snažit se to pochopit.

Teď vidím věže z jiného úhlu. Stojím vlastně uvnitř hradu, který tam dávno není. Ten neexistující hrad mi připadá krásný. Ani kdyby se tam stále tyčily impozantní kamenné zdi, nezanechaly by ve mně tak hluboký dojem. Stavba rekonstruovaná fantazií triumfuje nad skutečností. Překvapivé zjištění.

Donnington Castle

Zaštěkání a nějaké postavy výš na kopci mě vyhání pryč z místa, které se nedá sdílet, a já se vracím stejnou cestou po svahu. Boty čvachtají v promočené půdě. Dobíhá mě ovčácký pes a chvíli se mě drží, jako by mě zaměnil za svého pána. V zádech mám zříceninu, před sebou branku s kovovou petlicí. Ale něco je jinak, než když jsem tudy šel opačným směrem. Cosi zahustilo substanci mojí duše. Nepochybně si odnáším kus toho neviditelného hradu s sebou. Pravděpodobně se časem vypaří póry, odteče spolu s potem při středečním fotbálku nebo se prostě vstřebá do těla, ale právě teď ve mně je, a kdyby na to byly přístroje, musely by jeho přítomnost naměřit.

Dostávám se až na asfaltku, a pak procházím vesnicí proti směru turistických ukazatelů. Brzy se ocitnu na hlavní, zpátky v jednadvacátém století. Naposledy se otočím a z nějaké nedůvěry ve vlastní paměť se ještě jednou dívám na dvě mohutné věže, jako se dělá snímek navíc pro případ, že se předchozí nepovedly. A teprve tady, při pohledu z odstupu, vidím, že krása toho neexistujícího hradu má společného jmenovatele nejen s krásou slovenského kostela, ale i s krásou korun ořezaných kmenů a kořeny pouze tušenými pod povrchem. Představivost má ohromující sílu, žasnu a na úrovni Zbraslavského zámku přidávám plyn, abych co nejrychleji projel alejí nebohých topolových pařezů.